Knihovnička: Roztěkané - Klára Kubíčková, Jana Srncová

Na knihu Roztěkané, vydanou v roce 2025, jsem se moc těšila. Byla jsem zvědavá na zkušenost dvou žen, kterým bylo v dospělosti diagnostikováno ADHD. A protože jsou to žurnalistka a terapeutka, rozhodly se o své diagnóze více zjistit, ponořit se do výzkumů a odborných informací, vyzpovídat další ženy - nositelky této diagnózy, a napsat knihu. Knihu, která si klade za cíl informovat o odlišnostech ADHD u chlapců a dívek/mužů a žen. Dát světu vědět, že kolem nás žijí neurodivergentní lidé a že nejsou líní, nemocní ani neschopní, jen jejich mozek funguje jinak. Podpořit ženy s ADHD, aby svou jinakost objevily, přijaly a přestaly se vinit a upozaďovat. Naopak, aby začaly o svých potřebách mluvit a aby je začala vnímat i společnost. 

V první kapitole se dozvíme fakta o ADHD a neurodivergenci - jak ta základní, tak i překvapivá, třeba o tom, jak odlišně se může ADHD projevovat u žen a jak velkou roli v jeho projevech a zvládání hrají hormony, nebo o nejrůznějších komorbiditách (tedy potížích, které se s ADHD často spojují).

Další kapitoly se podrobněji zabývají různými aspekty života s ADHD - jak působí v mateřství, či v zaměstnání. Jaké to je, když má ADHD sólo matka (a to se stává často, protože udržovat vztahy nebývá pro lidi s ADHD úplně jednoduché). Jaké to je, když mají ADHD kromě matky i její děti (vlivem dědičnosti ani toto není zrovna vzácná kombinace). Co když se ADHD spojí ještě s vysokou citlivostí? Nebo s vysokou inteligencí? Jak si nechat s ADHD pomoci - co může udělat terapie, co medikace?

Každá kapitola je uvozena příběhem jedné konkrétní ženy. Jsou výborně napsané, napínavé, místy jsem měla pocit, že ani nečtu odbornou knihu, ale spíše beletrii. Beletrii feministickou, takovou, která se nebojí ukazovat na nedostatky naší společnosti. Která chce trochu zatřást s převládající představou, že musíme být všichni stejní. A že kdo vybočuje, je "špatný" a má se přizpůsobit. Autorky volají po individualizovanějším přístupu. Po tom, abychom vnímali potřeby i kvality jednotlivců a vycházeli jim vstříc. Ženy, které v knize přestavují, jsou hrdinkami. Jsou silné, musely toho v životě vzhledem ke své neurodivergenci překonat často více, než ženy neurotypické. Mnohdy ale za cenu velkého trápení nebo zhroucení. Jak těmto - a jim podobným - ženám pomoci, aby si nemusely sáhnout na dno? Aby z jejich  kvalit a schopností mohla těžit vlastně celá společnost? Závěr pak výmluvný podtitul: Porucha, nebo dar? Protože ADHD má, když se na něj podíváme ze správné perspektivy, opravdu své výhody.

Aby se kniha dobře četla i ženám, pro které soustředění na souvislý text umí být obtížné, obsahuje každá kapitola na konci shrnutí nejdůležitějších bodů. A mezi kapitoly jsou vřazeny mini-kapitolky, které nabízejí zkušenosti z facebookové skupiny žen s ADHD o výhodách, nevýhodách i humorných stránkách života s neurodivergencí. 

Po dočtení musím říct, že kniha rozhodně dostála mým očekáváním. Četla se rychle a sama. Některá fakta mě překvapila a dívám se díky nim trochu jinak i na sebe. Také je sdílím se svými klienty a klientkami. Příběhy žen mě oslovily, pohnuly mnou, dojaly mě. A vlastně se mi líbil i aktivistický tón. Určitě doporučuji k přečtení (nejen) všem roztěkaným.