Nechte se hýčkat pozorností aneb jak to chodí na psychoterapii (2. díl)

Návštěvu psychologa míváme spojenou s představou, že se tam vypovídáme. Odložíme alespoň na chvíli to, co nás trápí. Posdílíme to s druhým člověkem, který se nám plně věnuje. Sdílená bolest - poloviční bolest. Už jen tím, že se vypovídáme, a zároveň si urovnáme myšlenky (protože jsme nuceni je zformulovat), můžeme pro sebe hodně udělat. A pro mnohé je představa takového sdílení opravdu lákavá. Slýchám v kanceláři věty: "Jste první člověk, kterému jsem to řekl." nebo "Takhle v celku mou situaci znáte jenom vy." Cítím se poctěna. Zároveň si uvědomuji, že svěřit se neznámému člověku může být snazší, než někomu blízkému. Psychoterapeut je vázán mlčenlivostí (až na pár jasně definovaných případů, na které se vztahuje oznamovací povinnost). Nepotkáváte se s ním v běžném životě, a tak si nemusíte připadat hloupě, že na vás "něco ví". Ne pro každého je ale přestava, že bude někomu cizímu říkat o svých emocích, o bolestných zážitcích z minulosti či o svých nejhlubších myšlenkách, příjemná. A tak se nabízí otázka:

Co všechno na sebe musím psychoterapeutovi prozradit?

Změna v psychoterapii se odehrává v rozhovoru (a opět zdůrazňuji, že mluvím zejména o systemické terapii, kterou sama praktikuji). Rozhovor je léčebným nástrojem. Počítá se tedy s tím, že budete mluvit. Přemýšlet nad otázkami, odpovídat na ně. Můžete se ale sami rozhodnout, do jakých konkrétností půjdete. Moje úvodní otázka většinou zní: "Jak se to stalo, že jste dnes tady?" Dá se ni odpovědět různě. Mluvit o problému, který vás trápí. O tom, jak si myslíte, že to celé začalo. A nebo spíš o cíli, jehož byste s mou pomocí rádi dosáhli. Je úplně v pořádku říct, že o určité oblasti mluvit nechcete. Že se na ni nemám ptát, nebo alespoň ne hned. Já to budu respektovat.

V rámci psychoterapeutického výcviku jsme dokonce dělali cvičení, kdy klient v hraném rozhovoru odmítl o svém problému mluvit úplně. Mluvil jen o tom, čeho chce dosáhnout, a pracovalo se tedy rovnou na řešení. V rámci na řešení orientovaného přístupu k psychoterapii je i toto možné.

V praxi se mi ještě nestalo, že by o problému klient úplně odmítl mluvit. Spíše má každý jinou míru počáteční otevřenosti. Můžeme zjistit, že nám spolupráce dobře funguje, i když o některých věcech vůbec nemluvíme. Možná ale budeme na tahle tajemství opakovaně narážet a usoudíme, že je potřeba do nich vstoupit. Takovým způsobem a tempem, jaké vám bude vyhovovat. A třeba zjistíte, jak už jsem psala na začátku, že i pouhé vyslovení dříve nevysloveného může léčit.

Co vlastně běží psychoterapeutovi hlavou, když spolu mluvíme?

Jedna klientka, poté, co mi vyprávěla o věcech, které ji trápí, mi řekla: "To by mě zajímalo, co si o mně teď myslíte?" Myslela tím: "Nejspíš mě považujete za úplného blázna." Mně v tu chvíli ale ve skutečnosti běželo hlavou přibližně následující: "Uf, to, co prožívá, není vůbec lehké, sama něco podobného z minulosti znám a nerada na to vzpomínám, musí to být pro ni náročné." Klientku docela překvapilo, když jsem jí své úvahy sdělila.

Otázku "Co vám teď, když jsem se vám svěřila úplně se vším, i s tím, co nerada přiznávám dokonce i sama sobě, běží hlavou?" ale úplně chápu. Jsme zvyklí na časté posuzování či hodnocení ze strany druhých. I my sami máme ve zvyku hodnotit - jak druhé, tak sami sebe (často mnohem přísněji než ty druhé). Mně ale, když se mi svěříte se svými problémy, myšlenkami či pocity, žádné odsudky či posuzování (ve smyslu "to je ale šílenec" "ta je hrozná, jak si tohle může myslet" nebo naopak "přichází k psychologovi s úplnou prkotinou") v hlavně neběží. Což neznamená, že když mi - například - budete vyprávět o tom, že pravidelně bijete své dítě a ono potom pláče a bojí se vás, nebudu cítit soucit s vaším dítětem a neřeknu vám třeba, že si myslím, že takové chování není vhodné. Nebudu ale odsuzovat vás jako člověka. Spíš společně s vámi hledat důvody, které pro své chování máte, nebo potřeby, které se jím snažíte naplnit. A pak zkoumat, jestli by se ty potřeby nedaly naplnit i jinak. To, že neposuzuju, jestli jste nebo nejste "psycho", taky neznamená, že mě nikdy nenapadne, že by vám ve vaší situaci mohly pomoci léky. Pokud se to stane, svůj nápad vám sdělím a předložím jako téma k diskuzi.

Co mi tedy hlavou většinou běží? V první fázi rozhovoru se zejména snažím porozumět, jaké to je být tímto člověkem s tímto problémem - tedy vámi. Z pozice snahy o porozumění také kladu své otázky. Často také cítím soucit, říkám si, že to nemáte lehké. Zároveň, krom toho, že vám naslouchám, mám v hlavě ještě jednu linii úvah, ve které se snažím držet směr našeho povídání. Ze svého terapeutického výcviku, průběžného vzdělávání i z praxe vím, kterými cestami se užitečný rozhovor může ubírat. A tak se občas třeba i zamyslím, chvilku odmlčím, abych tím správným směrem pokládala své otázky.

Napadají mě také nejrůznější asociace k tomu, o čem mluvíte - co jsem o daném tématu četla; že jiný klient řešil něco podobného; co bych dělala já na vašem místě... pokud mi to připadá vhodné a pro vás užitečné, svoje úvahy předložím jako téma k diskuzi. Pokud vás bude zajímat, co si právě teď o tom, co mi povídáte, myslím, budu ráda, když se mě zeptáte. Budu se snažit vám poctivě odpovědět.

Může mi vlastně psychoterapie pomoci víc, než si dokážu pomoci sám?

Otázku v podobném duchu nedávno položil jeden kamarád. Sám sebe zanalyzoval, všechno si sepsal, a ptal se: "Pomůže mi terapie ještě nějak víc?" Moje odpověď zní: Pokud snahy o práci na sobě (ať už je to přemýšlení a psaní, čtení svépomocných knih, rozhovory s přáteli, nebo cokoli dalšího) nevedou ke změně ve vašem životě, k větší spokojenosti, pak rozhodně nejste ztracený případ a psychoterapie pomoci může.

Na rozdíl od deníku či knih o osobním rozvoji má terapie tu výhodu, že probíhá formou dialogu. Druhý člověk nevyhnutelně vnese do rozhovoru - a tedy i do vašeho přemýšlení - nové úhly pohledu. Položí vám otázky, které by vás samotné nenapadly, a v knize byste je třeba přeskočili s tím, že jsou pro vás nezajímavé, nebo příliš náročné. Každý z nás se díváme na svět skrze své vlastní a jedinečné brýle, které naši zkušenost filtrují. Tyhle brýle vycházejí z naší předchozí zkušenosti, jsou tvořené názory, postoji, předsudky... a možná právě věci, které skrze své brýle nevidíme (a nevidíme je třeba ani v psychologických knihách, zkrátka si jich nevšimneme, nebo je rovnou zavrhneme, máme pocit, že se nás netýkají), jsou ty, které povedou ke změně. Ten druhý, zase s jinými brýlemi, na tyhle věci může poukázat a citlivě nás jimi provést.

Terapeut je také člověkem, který vás podporuje. Věří vám. Motivuje vás ke změně. Už jenom to, že víte, že na příštím sezení se vás zeptá, jak jste se měli, může být tím potřebným impulzem k zahájení práce na sobě. Samozřejmě, že je žádoucí, abyste v průběhu terapie tento druh motivace potřebovali stále méně (případně si našli ve svém okolí někoho jiného, kdo vás bude motivovat podobně).

Na rozdíl od kamaráda, psychoterapeut ví, co v rozhovoru (většinou) nefunguje, a tak to nedělá. Ví také, díky svému vzdělání i profesní zkušenosti, co v rozhovoru (většinou) funguje, které směry konverzace vedou ke změně častěji než jiné, a tak se snaží s vámi těmi směry jít. Kamarád může být také, více než psycholog, ovlivněn vaším pohledem na svět, může převzít částečně ty vaše brýle, a tedy mu některé věci mohou unikat. Čímž nechci říct, že psychoterapeut je dokonalý, i on má zase svoje brýle, i on může občas vést rozhovor tak, že není užitečný. Zároveň se ale snaží zdokonalovat v umění vést rozhovor v rámci dalšího vzdělávání a supervize. Ani nechci říct, že mluvit o problémech s kamarádem je k ničemu. Naopak, často se klientů ptám, jestli mají s kým své životy a své potíže sdílet, a pokud nemají, přemýšlíme společně, jestli by někoho takového chtěli a kde ho hledat. A mít s kým si o starostech povídat považuji za jeden z důležitých prvků, které mohou vést k životní spokojenosti.

Na závěr se chci vrátit k nadpisu svého článku: nechte se hýčkat pozorností. I ze své osobní zkušenosti klienta, i ze zkušenosti psychoterapeuta, považuji terapii za prostor, ve kterém si můžete užívat plnou pozornost. Podobně jako na fyzioterapii si užívají pozornosti vaše svaly, vazy, klouby, tady je to vaše mysl. Pozornost vám navíc věnuje člověk, který ví, jak se ptát, aby to vedlo k pozitivním změnám. Doporučuji vyzkoušet.