Nechte se hýčkat pozorností aneb jak to chodí na psychoterapii (1. díl)

11.10.2018

S psychoterapií mám zkušenosti, a to z obou křesel - terapeutova, i klientova. Je pro mě něčím zcela přirozeným, jako chodíme k fyzioterapeutovi, aby pomohl uvolnit zatuhlé svalstvo a nacvičit nové, nebolestivé, pohybové vzorce, tak můžeme zajít na psychoterapii, abychom si nechali pomoci v oblastech psychických. Vím ale z rozhovorů ve svém okolí i od svých klientů, že ne pro každého je snadné obrátit se v případě psychických nebo vztahových potíží na psychoterapeuta. Strach z neznámého, strach, že budu považován za blázna, nedůvěra a nechuť svěřovat se někomu cizímu... a navíc, co si pomyslí okolí? Ráda bych tímto článkem pomohla obavy, třeba alespoň částečně, rozptýlit. Nekladu si za cíl psát o tom, jak to na psychoterapii chodí obecně, protože kolik různých terapeutů, tolik různých terapií (byť určité postupy jsou si podobné a určité zásady, týkající se bezpečí klienta, jako například mlčenlivost, jsou společné), ale chci sdílet, jak terapie probíhá a čím terapie je pro mě a u mě.

První konzultace

Vzbuzuje většinou nejvíc obav. Úplně jim rozumím. Máte se poprvé potkat s neznámým člověkem, v novém prostředí, tušíte, že budete muset mluvit o sobě, navíc o svých problémech... ale jinak nic moc nevíte. Pojďme si společně projít první sezení, abyste věděli, co vás čeká.

Na úplném začátku vás přivítám v kanceláři, nabídnu vám místo k sezení a vodu (nebo čaj) k pití. Protože se vidíme poprvé, řeknu vám něco velmi krátce o sobě a o průběhu sezení - jak dlouho trvá, že hlídání času je na mně, že platba probíhá na konci a že si budu dělat poznámky. Domluvíme se také na způsobu oslovení, které vám bude nejvíce vyhovovat. Navrhuji většinou vzájemné oslovování křestními jmény, s tím, že zůstaneme u vykání. Pak nechám prostor vám, abyste se ptala na cokoli, co potřebujete vědět, abyste se mohla cítit dobře.

A teď už opravdu začínáme. Bez okolků prozradím, že moje první otázka většinou zní: "Jak se to stalo, že jste dnes tady?" Je hodně široká a vy můžete začít vyprávět tam, kde se vám právě chce. Tak, jak to cítíte. Někdo se potřebuje vypovídat, mluvení mu jde samo, a já zpočátku hlavně poslouchám a případně se doptávám, pokud něčemu chci lépe porozumět. Může se ale stát, že moc nevíte, kde začít, a jak pokračovat, nebo se ve svém povídání občas trochu zamotáte. Potom se ráda ujmu iniciativy a kladu více otázek. Mým cílem je porozumět vám tak nejlépe, jak dovedu. Postupem času se mi hlavou začnou honit různé úvahy a nápady k tomu, co říkáte, všímám si možných cestiček k rozvíjení vašeho příběhu, které by pro vás mohly být objevné a inspirativní... ... vyberu některé z nich, ty, které mi dávají největší smysl, ty vyslovím a naše konverzace se posune zase kousek dál... a tak postupujeme, tempem, které nám oběma vyhovuje, podobně jako i na dalších sezeních.

Někdy v průběhu první konzultace se také ptám, jaká jsou vaše očekávání. Jaký výsledek terapie očekáváte (co by se mělo změnit ve vašem životě), a také jaký očekáváte její průběh (co by se mělo dít na konzultacích). Zatím to první očekávání většinou mají klienti nějak zformulované, u druhého někteří mají představu jasnou, jiní mlhavou a další žádnou. Nemusíte žádná konkrétní očekávání o průběhu terapie mít, ale pokud ho máte, budu ráda, budu-li ho znát, a pokusím se s ním pracovat tak, jak nejlépe dovedu. Také se ptávám, jestli už jste někdy terapeutickou práci zažila, a pokud ano, chci vědět, co bylo tehdy užitečné, a co naopak vůbec ne. Ať nemusíme opakovat stejné chyby, ale spíše dělat více toho dobrého.

První konzultace je ale přeci jen trochu specifická v tom, že je první. Může se stát, že vám způsob mé práce nebude vyhovovat, nebo si prostě lidsky nesedneme. Může se stát, že já zjistím, že vám s vaším problémem neumím pomoct, že by bylo třeba buď něco úplně jiného, nebo ještě něco navíc (třeba právní nebo výživového poradenství). Zkrátka, první konzultace je tak trochu i seznamovací, oťukávací a na konci pak vyhodnotíme, jestli budeme nebo nebudeme ve spolupráci pokračovat. Může se taky stát, že jste si potřebovala jen něco ujasnit, vyslechnout si jiný názor, vypovídat se nebo se ujistit, že "jste normální"... a že usoudíte, že další setkání nejsou potřeba.

Důležitá věc: Pokud vám nesedne jeden terapeut, neznamená to, že psychoterapie pro vás není. Možná jen potřebujete někoho jiného - s jiným temperamentem, jinou povahou, jiným stylem práce. V rámci psychoterapie existují různé směry, a i terapeuti vzdělaní ve stejném směru pracují každý trochu jinak. Zkuste hledat dál, poohlédnout se v rámci jiného terapeutického směru (většina terapeutů má na svých stránkách uveden i přístup, v němž jsou vzděláni), zvážit, zda raději muže, či ženu...

Konzultace druhá až x-tá

Na další konzultace už se obvykle chodí lépe. Už se známe, na něčem spolu pracujeme, vy na tom pracujete navíc ještě (a hlavně - to je ta podstatná část práce!) v období mezi sezeními. Po přivítání, usazení a občerstvení začínám většinou otázkou opět velmi širokou: Jak se máte? Případně se zeptám trochu konkrétněji: Co se změnilo? nebo Co se vám dařilo? A nebo vím, že jste od uplynulého sezení zažil něco důležitého, o čem jsme spolu mluvili a na co jsme se chystali, a tak se ptám úplně konkrétně: Jak jste se měl na oslavě? Podle toho, co odpovíte, se pak odvíjí náš rozhovor. Úspěchy zdůrazníme, prozkoumáme, co jste se z nich naučili, kam vás posunuly. Neúspěchy prozkoumáme, hledáme, co kde se zadrhlo a jestli se náhodou přeci jen něco nepodařilo... a když ne, tak můžeme třeba objevit nějaký váš postoj, nebo předpoklad, nebo očekávání, na kterém by to mohlo drhnout, a tak s ním pracujeme... a nebo zjišťujeme, co je ještě potřeba naučit se, rozvinout, změnit pro to, aby jste se měli lépe... a nebo ještě něco dalšího.


Psychoterapeut, alespoň v systemické terapii, ve které jsem vycvičena (za ostatní směry si netroufám mluvit, protože je tak dobře neznám) je především odborníkem v kladení otázek. A proto se hodně ptám. K posunu většinou dochází díky tomu, že na něco společně přijdeme... něco nového si uvědomíte... podíváte se na potíž nebo sami na sebe z nového úhlu... a najednou i řešení se zdá být více k dispozici. Nemám hotové rady či návody, ve stylu "na tento problém - toto řešení". Neznamená to ale, že nikdy neřeknu, co si myslím. Samozřejmě mě spousta věcí napadá, z mé zkušenosti osobní i profesní, ze zkušeností mých klientů, z knih či výzkumů, které jsem četla. Svoje nápady vyslovuji podle toho, zda se zrovna hodí (a také podle toho, jak moc vy je chcete slyšet, mám zkušenost, že někdo spíše více, a někdo jiný zas preferuje přemýšlet si sám nad sebou a přicházet si na věci sám).

Svoje nápady nepředkládám jako hotové pravdy, ale jako náměty k dalšímu rozhovoru. Sedí vám, dovedete si představit, že toto by právě vám mohlo pomoci, a že by vám to sedělo do života? A nebo vůbec ne, a budeme hledat dál? Může být stokrát vědecky prokázané, například, že pravidelné psaní deníku přispívá k psychické pohodě, ale pokud vy osobně psaní nesnášíte a píšete leda z donucení, asi to pro vás nebude to pravé. Nebo co maminka malého dítka, která nemá ani čas si vypít přes den hrnek čaje, natož sedět půl hodiny nad deníkem? Budeme tedy hledat další možnosti. V případě maminky, kterou by možná psaní i lákalo, se můžeme dostat třeba i k tématu delegování úkolů, organizace času, nároku na chvilku pro sebe, vlastní hodnoty... ...

Možností, jak může terapie probíhat, existuje opravdu velká spousta, a mohu upřímně prohlásit, že žádné dvě moje terapie (ani žádné dvě konzultace) nejsou stejné. Je to dobrodružství, pro obě zúčastněné strany. Na co se ale v průběhu ptám vždycky: Na konci sezení vás požádám o stručné zhodnocení, většinou otázkou: Jaké to dnes pro vás bylo? nebo S čím budete dnes odcházet? Slouží jako cenná zpětná vazba pro mě, i jako příležitost k rekapitulaci pro vás. Někdy se na konci domluvíme i na domácím úkolu pro vás. Je to nabídka, co si můžete do příště vyzkoušet. Bez nároku na úspěch či neúspěch. Vlastně ráda domácím úkolům říkám experimenty, protože jejich průběh i výsledek na příští konzultaci zhodnotíme.

V průběhu konzultací také někdy kladu otázky: Jaké to dnes pro vás je? K čemu jsme se dostali? Máme takto pokračovat, nebo potřebujete něco nového? Záleží mi na tom, aby vám naše práce připadala smysluplná. Abyste měl pocit, že mluvíme o tom, o čem vy potřebujete. To má vždy přednost před mými nápady.

Je vlastně terapie potřeba, nebo si mohu stejně dobře pomoci sám? Musím v terapii na sebe prozradit úplně všechno? A co se vlastně psychologovi honí hlavou, když si se mnou povídá? Na tyto otázky se - opět ze svého osobního úhlu pohledu - pokusím odpovědět příště.